Farnost Horní Habartice

 Zdejší kostelík vznikl jako přirozené vyústění zbožnosti místních obyvatel. Prvním počinem bylo pořízení dřevěné (dodnes existující a nově obnovené) 1,2 m vysoké sochy „ spoutaného Spasitele“, jak  jej němečtí obyvatelé nazývali „gefesselter Heiland“, kterou místní občan Georg Gautsch  přinesl pěšky  ze Šumavy ve 30. letech 18. století.  Na ochranu sochy před povětrnostními vlivy byla pro ni vybudována roku 1730 (nebo 1740) malá dřevěná kaple s věžičkou. Do věže byl zavěšen zvon, který nechal patron sochy  Georg  Gautsch spolu se svým bratrem Johannem odlít již roku 1738.

Roku 1745 přestala kapacita kaple stačit a došlo k jejímu zvětšení. Stavební stav objektu byl v té době již natolik špatný, že se muselo přestat se zvoněním před pobožnostmi. Vrchnostenský úřad v Benešově nad Ploučnicí začal dokonce zvažovat možnost demolice kaple. Hrozba ztráty kaple podnítila obyvatele Horních Habartic k podání žádosti na biskupskou konzistoř o svolení k vybudování kaple kamenné. Kladné odpovědi se dočkali 14. března 1745 a dva týdny nato, 26. března  již byl položen  a posvěcen benešovským farářem Franzem Trödlem základní kámen k nové stavbě.  

Po dokončení stavby začala do kaple k soše Spasitele  přicházet četná zbožná procesí poutníků. Roku 1779 požádali obyvatelé, aby kromě pobožností mohla být čas od času odsloužena i mše svatá. Naplnění přání se místní dočkali 2. července 1781, kdy do kaple docházel benešovský farář. 

Nepravidelnost bohoslužeb v Horních Habarticích vzala za své po vydání dvorského dekretu císaře Josefa II. z roku 1783, který stanovil podmínky pro vznik nových lokálií a farností. V březnu 1787 byla obec prohlášena za expozituru s filiálním kostelem. Změna statutu podnítila farníky k rozšíření kostela.  Loď kostela byla  prodloužena  a byla postavena i fara. Stavební náklady uhradili převážně místní farníci. 

Úplné  osamostatnění  oddělením z benešovské farnosti následovalo až 21. července 1858. Prvním farářem nově vzniklé farnosti se stal P. Wenzel Klucker.  Roku 1861 byla rukou tesařského  mistra  Josefa Stelziga z Bynovce vystavěna nová sanktusní věž, která nakonec zůstala jedinou vížkou kostela až do dnešních dnů. Byla sice obnovována opět pro zchátralost, od roku 1914 byla navíc diskutována otázka stavby nové věže, ale válečné události 1. světové  války  výstavbu znemožnily. 

Pravděpodobně poslední obnova kostela, kterou vedl P. Josef  Maschke  se uskutečnila roku 1934, došlo k výměně velké části krovu a kostel byl vymalován.

Po 2. světové válce, kdy se do obce nastěhovali čeští obyvatelé, byla místní fara obsazena  německým knězem P. Albínem Fiedlerem, od roku 1956 spravoval farnost P. Jan Hodinář, od roku 1961 P. František Appl  a od roku 1970 spravuje farnost excurendo z Benešova n. Pl.  P. MUDr. Ladislav Kubíček,  již v roce 1972 jej střídá P. Karel Volejníček a po něm P. Jan Bláha, redemptorista.  To se již v habartickém kostelíku slouží bohoslužby jen zřídka a nejinak je tomu i za dalších nástupců.  Kostel chátral, ale kupodivu se mu vyhnuly loupeživé vpády zlodějů a také díky včasnému odvezení cenných soch se zachránila většina mobiliáře. 

Zcela zchátralý kostel, ve kterém se přestaly sloužit bohoslužby někdy začátkem 80. let 20. století, byl obnoven v letech 2005- 2008 a slavnostně znovu vysvěcen tehdejším generálním vikářem litoměřické diecéze, Mons. Karlem Havelkou dne 23. srpna 2008.

Rekonstrukce se dotkla prakticky celého kostela, jak  střechy a krovů  (s výměnou shnilé báně věžičky), tak také omítek venkovních, vnitřních, statického zajištění trhlin zdiva. Byla vyměněna dožilá okna i dveře za pohledové kopie. Interiér kostela je původní, zcela zrestaurovaný včetně dlažby a elektroinstalace. 

V roce 2008 byla postavena nová sakristie s přístavbou (dokončení v roce 2013), která má sloužit k setkávání farníků a jiným aktivitám.

Zařízení kostela je zčásti novogotické - hlavní oltář s ústřední sochou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, po stranách sv. Prokopem a sv. Václavem a boční oltář sv. Jana Nepomuckého.

Kazetelna a křtitelnice jsou starší. 

Varhany jsou dílem Antona Fellera z Libouchce z let 1875- 1876. V manuálu mají 7 a v pedálu 2 rejstříky. Byly obnoveny  také v roce 2008.