Farnost Jedlka /Malá Veleň/

Farnost  Jedlka se poprvé připomíná již roku 1234; k nově vzniklé farnosti byly přifařeny osady Malá Veleň, Velká Veleň a později i Soutěsky. Krátce poté byl v místech, kde do té doby stávala prostá dřevěná kaple, vybudován farní kostel. Tato stavba byla přestavěna ve druhé polovině 15. století (pravděpodobně stejnou hutí, jako kostel v Benešově nad Ploučnicí, na obou stavbách se nachází i stejné kamenické značky). V letech 1716 – 1723 byl kostel částečně zbarokizován. Impulzem k zahájení přestavby se stala rozsáhlá poškození kostela i fary při vichřici 12. 2. 1715, kdy došlo mimo jiné k devastaci střechy, krovu a zvonice; stav objektu tehdy posoudil známý architekt Dietzenhofer. Stavba byla financována z prostředků patrona – vdovy Marie z Thunů, rozené z Harrachů (266 zlatých 11 krejcarů). Kamenické práce, např. nová dveřní ostění či klenební kameny, byly zadány Johannu Püschemu z Huntířova, tesařské mistru Baltzeru Neumannovi z Benešova nad Ploučnicí a truhlářské Parschemu z Benešova nad Ploučnicí, makovice na věž byla objednána u ústeckého klempíře, pomocnické práce zastali farníci. V konečné fázi tak objekt získal podobu jednolodního kostela s pětiboce uzavřeným presbyteriem, čtvercovou sakristií na severní straně a věží na jižní straně. Presbyterium zůstalo nízké, sklenuté jedním polem křížové a jedním polem pětidílné paprsčité žebrové klenby s hruškovými žebry. Od lodi jej odděloval nízký, polokruhový triumfální oblouk. Široká loď s kůrem získala nové zastropení stlačenou valenou klenbou. Z původních šesti oken v lodi byla dvě roku 1723 zazděna.

Před 2. světovou válkou byl kostel bohatě vybaven mobiliářem. Z nejcennějších kusů lze uvést: hlavní oltář, který zdobil barokní obraz sv. Anny, Jáchyma a Panny Marie (dárcem malby byl urozený pán Arnolig Wichers z Holandska, který se ve zdejším kostele oženil roku 1683 s Marií Ludmilou ze Salhausenu). Oltář Bolestné Matky Boží vznikl přebudováním starého oltáře Jezulátka, zmiňovaného již roku 1662. Drobný oltář nechala roku 1670 zvětšit a nově vybavit Marie Magdalena z Rosenfeldu, majitelka statku Ostrý. O další renovaci se postaral kaplan Anton Langhans (1765 – 1770), který pro něj zakoupil sochu Bolestné Matky Boží, jež nahradila starší oltářní obraz. Vedle oltáře stávala v nice dřevěná socha sv. Apolonie. Oltář Jezulátka stával původně pod kazatelnou a byl údajně zřízen kolem roku 1640. Roku 1735 jej nechal přestavět a zvětšit farář Johann Anton Vogel; oltářní obraz byl tehdy nahrazen sochou Pražského Jezulátka v prosklené schránce. Vpravo od oltáře Jezulátka visela olejomalba Uložení Krista do hrobu (Timkal, Řím, 1746). Poslední z oltářů byl zasvěcen Panně Marii, zřízen byl před rokem 1730 (pravděpodobně r. 1727 z prostředků majitelů statku Ostrý). Jeho oltářní obraz Čtrnácti pomocníků byl zakoupen z darů, kromě něj jej zdobila stará socha Panny Marie, která byla odstraněna již před 2. světovou válkou. Kostelní účty z 18. století v několika případech zmiňují i štafírování a renovace na oltáři Nejsvětější Trojice. Roku 1713 byla do kostela zhotovena claryovským truhlářem nová zpovědnice. Datum vzniku cenné kazatelny se, bohužel, do kostelních účtů nepromítlo. Velmi pravděpodobně vznikla v etapě barokizace objektu; účty dokládají pouze její štafírování (1716, malíř z Děčína; 1718 štafírování Ducha svatého na kazatelně a o rok později celé kazatelny malířem Knechtelem z České Kamenice). Roku 1752 byl do lodi zakoupen obraz sv. Aloise.

Po druhé světové válce začal kostel strádat. Na jeho údržbu nebyly vynakládány větší prostředky. Opakovaně byl vykrádán (např. 26. 10. 1994 byly odcizeny sochy sv. Josefa a Jana Křtitele z hlavního oltáře). Tento úděl postihoval objekt již v historii, mimo jiné se tato skutečnost odrazila i v redukci počtu oken na kůru ze čtyř na tři, ke kterému došlo po jednom z vloupání. Nejcennější součásti mobiliáře byly postupně deponovány mimo kostel. Gotická socha madony je dnes v expozici Národní galerie v Praze, Ukřižovaný Kristus v expozici gotického umění Oblastního muzea Děčín. 

Z výmalby lodi (doloženy 1746 od malíře Johanna Jacoba Weigela) nezůstaly žádné stopy, v relativně dobrém stavu přečkala do současnosti pouze nástěnná malba z 19. století: Kalvarijní skupina s Ukřižovaným Kristem od děčínského malíře Franze Hochelbera, shodou okolností jediná známá nástěnná malba tohoto autora. 

Před rokem 1989 byl ve špatném stavu nejen objekt, ale i farnost. Na mši svatou, kterou sloužil pravidelně P. Jan Bláha z Benešova, přijížděla do Jedlky na nedělní pobožnosti pouze skupina věřících z děčínské a podmokelské farnosti; v té době již byla loď prakticky vyklizena, z presbyteria byla vytvořena skromná kaple, oddělená od zbytku stavby závěsem. Z mobiliáře zůstalo v interiéru kostela jen něco málo hodnotných předmětů – kamenná křtitelnice, varhany od libouchecké firmy bratří Fellerů, kazatelna, hlavní oltář a dva boční oltáře. Po změně režimu a odchodu patera Bláhy k jeho mateřskému řádu redemptoristů do Králík i tato duchovně-resuscitační etapa skončila. 

Doba mezi lety 1990- 2007 se dá označit jako jedno z nejtemnějších období kostela sv. Anny. Nejen, že se zde již vůbec neslouží  bohoslužby, ale objekt se stává terčem vandalů, kteří si z kostela odnášejí poslední cennosti, hlavní oltářní obraz, závěsný obraz Oplakávání Krista z lodi, výzdobu oltáře 14. Svatých pomocníků.  

„ Odstrojený“ kostel s holými architekturami oltářů naskýtá návštěvníkovi smutný, přímo deprimující pohled.